Byla jednou jedna dívka a ta měla jeden takový sen, prožít alespoň jeden den, o kterém by se dalo říct, že byl skoro perfektní.
Té dívce táhlo už na 18 a ten den nikde. Ta dívka měla takový zvyk, že vždycky v 11:11 si přála, aby nadešel ten skoro perfektní den (s tím, že nic není perfektní, se smířila už v deseti letech).
Tak čekala a čekala a pořád nic. Její představa skoro perfektního dne nesestávala z ničeho tak obyčejného jako aby přijel princ na bílém koni, který by se do ní zamiloval na první pohled a ona do něj, protože neměla ráda koně a taky protože kdyby se to náhodou stalo (knihy ji naučily, že nic není nemožné), tak v bytě, kde bydlela, nebylo místo pro koně. Ne že by o lásku nestála, jenom měla za to, že skoro perfektní den si nechce kazit něčím jako láska.
Její skoro perfektní den měl vypadat asi nějak takhle:
Ráno vstát tak v osm, aby z toho dne něco měla, ale měla by se cítit vyspaná do růžova, i když nesnášela růžovou.
Pak si celý den dělat vše, co by uznala za vhodné, číst, koukat na filmy a seriály a samozřejmě poslouchat konečně všechnu tu muziku, o které četla v knihách.
Později odpoledne by měli přijít kamarádi a koukali by se společně na filmy a jedli (pitím si nebyla úplně jistá, ale byla spíš pro verzi bez něj).
Ale tohle všechno by oželela. Nejdůležitější byl pocit z celého dne, na konci chtěla mít pocit, že to nebyl zbytečný den, ale hlavně co je nejdůležitější, ani jednou jedinkrát za ten den nechtěla zažít ten nepříjemný pocit, tu hlodavou myšlenku, že není dost hezká. Nikdy si nepřipadala vyloženě ošklivá, ale spíš ne dost hezká, což je mnohem horší.
No, a tak čekala a čekala a jednou se ten sen skoro splnil.
Jednou nastal tenhle den těsně před jejími 18 narozeninami. Vlastně to začalo celkem obyčejně, ve škole měli zrovna volno. Tak celý den probíhal tak nějak poklidně. Večer jí zavolala kamarádka a pozvala ji ven na nějakou oslavu. Nejdřív se jí nikam nechtělo, ale pak si řekla, že sociální interakce je důležitá a že tedy půjde. Když se s kamarádkou sešla, nejdřív bylo všechno fajn, ale pak to přišlo. Princ, samozřejmě bez koně. No jenže tenhle Princ se jako princ nechoval a už vůbec ne jako gentleman. Co se stalo není úplně nutné rozebírat, řekněme jen tolik, že díky tomuto Princi zanevřela na lásku.
Takže nakonec skončila sama bez Prince až nadosmrti doslova. Nejdřív jí tenhle samotářský život vyhovoval, ale nemít se s kým pohádat o jídle a na co se budeme večer koukat v televizi, začne jednomu chybět. No, a tak tahle slečna začala hromadit knihy, a nakonec jí knihy, které pro ni byly, život zabily. Jednoho dne na ni spadla obrovská hromada knih a ona se udusila.
A proto pozor na Prince i když nemají koně.
