Spolek Ochránců Knih Před Nečtenáři

Ani nevím, jak se to stalo. Bylo to hrozně rychlé. Teď ležím v přístěnku pod schody (bože, to je jak z Harryho Pottera) a snažím se dýchat potichu. Bobby říkal, že to bude rychlá akce, klasika, žádný komplikace.
No jenže ono se to zkomplikovala a teď jsem celý od nějaké lepkavé tekutiny a většina asi není ani moje.
Víte patřím do SOKPN (Spolek Ochránců Knih Před Nečtenáři).
Chráníme to, co zbylo z knih. Víte, kdysi dávno prý knihy byly vydávány ve svazcích, edicích, v tvrdé a měkké vazbě, dokonce prý i knihy v elektronické verzi a slyšel jsem i audioknihách.
To byly staré dobré časy. V naší době jsou knihy už jen tekutiny, vím, zní to divně. Každé slovo, každé knihy se rozloží a naloží do roztoku, ve kterém jsou pak knihy uchovány. Knihy nejsou v naší době bohužel přístupné prakticky nikomu. Všechny jsou uchovávány v Národním skladu nebezpečného materiálu. V naší době jsou knihy zakázané, zatím to nedošlo tak daleko, jak v 451° Farenheita, nikdo z vlády to očividně nečetl.
Takže my jsme založili SOKPN, krademe lahve s knižním roztokem (knihy), ty pak tiskneme a posíláme dál do světa, ale je těžké vzbudit u lidí zájem o knihy, dneska všechny zajímají jen povrchnosti, jako kdo bude nová královna krásy, jaká bude nová reality show. Děti má sice dneska každý, ale chůvu taky, v lepších rodinách mluví dítě s rodiči i jednou za dva týdny.
Nikoho už umění a vzdělanost nezajímá, všichni se jen starají o své kariéry, které nikam nevedou, o jídlo, které nemá chuť, zato má nízký obsah kalorií, z života v našem světě vymizelo dobrodružství a emoce. Dobrodružství je skoro sprosté slovo, spořádaný člověk přece nic takového nepotřebuje, dobrodružství zkracuje život. Já jsem tak dřív taky žil, něž jsem potkal Bobbyho, ten to umí roztočit, chodí pěšky do práce, chodí venku v dešti, běhá pro zábavu, nejen pro udržení kondice. Jeho prapraděda údajně vylezl na Sněžku, prostě má dobrodružství v krvi. SOKPN byl jeho nápad, chtěl dát lidem pocítit adrenalin, emoce a jaké je to žít.
Tak jsme začali krást z Národního skladu, nejdříve jen pro nás a pár přátel a pak až jsme začali posílat dál do světa.
Dneska jsem měl vzít Zlodějku knih, jo já vím je to ironie. Dělal jsem to už několikrát, vláda knihy nijak zvlášť nechrání. Kdo by je totiž kradl?!
Jenže dneska jsem narazil na hlídače, asi šel svoje kolečko později. Když jsem ho potkal, zpanikařil jsem a dal mu pěstí (v naší době se už nikdo nepere), bože tak naživu jsem se ještě necítil, už chápu, proč byla napsána kniha Klub rváčů. Každopádně hlídač se lekl a ohnal se po mně baterkou. Já jsem ucítil prudkou bolest a krev, při útěku jsem rozbil nějaké knihy.
Takže, takhle jsem skončil, v přístěnku pod schody, celý od knih a krve. Teď čekám, co bude, ale myslím, že to nevezme dobrý konec.
A pak mi došlo, jak se zachránit, vylezl jsem z přístěnku, nabral pár špatných knih, abych se probil ke dveřím. Naštěstí to nebylo potřeba, hlídač měl za to, že jsem utekl, a tak nikoho nezburcoval, protože koho by zajímaly knihy.