Slunečnice a salám
Všechno se to stalo jedné chladné lednové noci. Právě vrcholila plesová sezóna.
Seběhlo se to tak rychle, doteď nevím, co se stalo.
Byla to jedna z těch nocí, která nebyla ničím zajímavá. Měla to být rychlá akce jako vždycky.
Sešli jsme se u Horna doma. Vzali jsme si společenské oblečení a vyrazili jsme na jeden menší ples. Dovnitř jsme se dostali chvíli po zahájení. Dva, tři tance a jedna, dvě skleničky a vzhůru do práce.
Pracovali jsme rychle a čistě jako vždycky, žádný velký zdržování. Když jsme měli hotovo, ještě jsme chvíli korzovali po parketu, abychom nebyli tolik nápadní. Amálce to v těch žlutých šatech moc slušelo, vypadala docela jako slunečnice. Když byla zábava v nejlepším, nenápadně jsme se vytratili.
Venku jsme spočítali dnešní úlovek, bylo to docela dobrý (2 perlový náramky, jedna brož s polodrahokamy, 4 peněženky, salám a láhev koňaku z tomboly).
Rozhodli jsme, že si zajdeme na jídlo. Když jsme vystoupili u restaurace, všiml jsem si, že přes ulici je otevřené květinářství.
Tak jsem se šel podívat, jestli náhodou nemají slunečnice. V maličkém obchůdku stál velice milý dědeček, který mi ze skladu přinesl tři slunečnice.
Když jsem se vracel, uviděl jsem partu kluků z plesu. Jeden z těch plesových rváčů uhodil Amálku. Ale ta se nedala, vytáhla salám z tomboly a vzala ho s ním po hlavě, rozsekla mu čelo a vyrazila jeden zub, druhému zlomila tou štanglí ruku. Třetí raději utekl.
Ty dva nikdy nepodali trestní oznámení, protože kdo by věřil tomu, že je holka zmlátila salámem.
To byla naše poslední plesová akce, od té doby žijeme s Amálkou v domečku se spoustou slunečnic jako od van Gogha.