Když jsem byl jednou v kině
Už od dětství jsem měla ráda příběhy a už mi to zůstalo, proto čtu tolik knih.
Když jsem byla malá, moje nejoblíbenější hra na cesty byla „Když jsem byl jednou v kině“.
Smyslem hry bylo vypovědět příběh, který začínal slovy „Když jsem byl jednou v kině…“.
Babička mi vždycky říkala nejlepší příběhy.
Když jsem byl jednou v kině, stala se mi taková věc, promítání už skončilo a lidé chtějí vyjít ze sálu. Nešlo to, dveře se nedaly otevřít, jako by je něco blokovalo. Dlouho jsme se snažili dveře otevřít, až se nám to nakonec podařilo, ale všude byla krupicová kaše. Museli jsme se jí projíst až k Andělu, naštěstí kaše byla dobrá, měla hodně másla a kakaa.
Kaše tam vytekla z kamiónu, který rozváží kaši do restaurací. Všude bylo plno lidí, kteří večeřeli kaši. Tohle se stalo, když jsem byl jednou v kině.
Když jsem byl jednou v kině, najednou zmizela střecha. Tak jsme všichni seděli v letním kině uprostřed zimy. Přestože jsme byli bez střechy, vůbec nám nebyla zima. Nikdy jsme nezjistili, co se stalo, ale pohled na zasněžené noční nebe nikdy nezapomenu, tohle se stalo, když jsem byl jednou v kině.
Tahle hra se dá hrát celé hodiny a je to nejlepší hra co znám.
Takže až někam pojedete, určitě si ji zahrajte.
