Literární příspěvek do soutěže Čapkoviny 2021
téma: Cesty nesmrtelnosti
Milý Alberte,
je to tak, říkáš si ještě Albert? Albert, to je mé současné jméno, ale nevím, zdali bude i Tvoje. Ty můžeš být kým chceš, můžeš žít tolik životů… Máš byť jen hrubou představu, jaký je tvůj věk? Já sám přesně nevím, jak jsem stár. V mých dokladech stojí, že jsem se narodil v roce 1975, ale Bůh ví, že to není pravda. Jsou mi stovky, stovky let, dávno jsem ty roky přestal počítat. Bylo to v době, kdy jsem se začínal ztrácet v čase, v době, kdy jsem začal zapomínat. Dnes téměř již nevím, kým jsem byl – proto Ti píši tento dopis, abys jednou věděl, kým jsi byl Ty, a hlavně to, co jsi cítil. Protože slova dokáží uchovat to, co hlava pojmout nedokáže.
V době vzniku těchto řádků se píše rok 2025. Matně si vybavuji, že jsem v minulosti vystřídal rozličná povolání, každopádně nyní pracuji jako obyčejný vrátný v jednom průmyslovém areálu. Den za dnem vysedávám na polstrované židli a sleduji, jak plyne čas. Hodiny jsou pro mě dlouhé jako roky, zatímco roky jsou krátké jako hodiny. Nikam nespěchám, nikam nemířím, na nic nečekám. Takové jsou moje dny. Nenalézám v nich již žádného smyslu, ani mnoho radosti. Tu mi nyní činí jen drobná, živočišná potěšení a také příjemné, ale vzácné záchvěvy ztracené minulosti. Při nich mi z podvědomé paměti občas vyvstanou fragmenty pocitů, které jsem kdysi dávno cítil. Jistě se vázaly ke krásným vzpomínkám, k časům, kdy byl můj život nejspíše provázen vášní, jemností a láskou. Trápí mě to, že na světě není člověk, kterému bych mohl o těchto pocitech vyprávět. Pravda je taková, že nikdo neví, jaký je můj úděl, nikomu se s ním nemohu svěřit a nikdo mě proto nemůže ani pochopit.
Nemám žádné dobré přátele, vlastě nejsem schopen a ani nechci navazovat hluboké osobní vztahy. Lidské životy jsou příliš krátké, mnohem kratší než ten můj. Zažil jsem již příliš mnoho ztrát. Zatímco já zůstával, všichni, kteří mi kdy byli doopravdy blízcí, postupně odcházeli z tohoto světa. Nejhorší na tom je, že už si většinou nevybavuji jejich tváře ani jména. Z mlhy, která zahalila mou ranou minulost, vyvstává pouze jediné – Helena. Nejsem si jistý, zda to byla má matka, první manželka či nejdražší dcera – vím jen, že jsem ji svého času nejspíše celým srdcem miloval… a vím také to, že musí být již dlouho mrtvá.
Čí osud je horší, můj nebo její? Je lepší zemřít a být zapomenut nebo žít a zapomenout? Takové otázky si kladu velmi často. Mé i Tvé dávno minulé já se nejspíše domnívalo, že nesmrtelnost nemůže být ničím jiným než nejcennější výsadou, avšak já již svou výjimečnost takto nevnímám. Uvědomuji si její nespornou povrchní lákavost, v konečném důsledku ji však považuji spíše za nezáviděníhodnou a ubíjející anomálii. Všichni ti lidé, kteří touží po nekonečné schopnosti regenerace těla, si jistě neuvědomují nezamýšlené důsledky, které nesmrtelnost přináší. Nedokáží si zkrátka představit tu samotu, to nekonečné bloumání bez cíle, to postupné otupění životem, ani ten podivný a opakovaný rozpad vlastního já. Domnívají se, že jejich bytí bude stejné, jen věčné, jaká bláhová myšlenka! Pravda je však taková, že lidský mozek zkrátka nebyl stvořen pro nesmrtelnost, nedokáže si uchovat vzpomínky za stovky let, aby dokázal tvořit nové, musí ty staré zkrátka mazat. A protože minulost tvoří osobnost, nesmrtelný člověk se ocitá v jakémsi podivném koloběhu nedokonalé reinkarnace. Žije mnoho životů a s každým ztrácí větší a větší kousek sebe, přestane vědět, kým vlastně byl, kým vlastně je…
A přestože je toto zapomínání hrozné, je zároveň i milosrdné. U téměř každé zdánlivě nové činnosti podvědomě cítím, že jsem ji již v minulosti vykonával, je to sice ubíjející, avšak kdyby se mi v tyto chvíle vracely celistvé vzpomínky, bylo by to již zcela nesnesitelné. Nést v paměti stovky, nebo dokonce tisíce let by se nejspíše rovnalo strašnému mučení nekonečnou nudou, které by nemohlo skončit jinak než šílenstvím. V mé situaci alespoň mohu doufat, že mě milosrdné zapomínání takového osudu ušetří, nebo ho alespoň oddálí. Protože jen v naději je poslední vůle žít…
A co Ty, mé drahé budoucí já, milý Alberte, nebo jak si vlastně nyní říkáš? Doufáš stejně, jako jsem doufal já? Poznáváš se, když čteš tyto řádky? Cítíš to, co jsi cítil v minulosti, trpíš víc než kdy jindy svou nesmrtelností, či jsi propadl v lhostejnost? Odpověz si sám.
A pokud by Tě tento dopis přivedl k melancholickým myšlenkám, prosím spal ho, spal ho a nikdy nepiš další. Zkus se netrápit ztracenou minulostí, žij tak, jak nejlépe můžeš, pokračuj ve svých mnoha životech. Nic jiného Ti také nezbývá…
S láskou
Tvůj Albert, kterým jsi kdysi býval.
