Pamětní deska a významné jméno na ní

Gustav Schorsch

Jmenuji se Radmila Korhoňová a na střední odbornou školu v Drtinově ulici jsem chodila v letech 1995 až 1999, kdy jsem maturovala.
Pamatuji si, že v I. patře je umístěna pamětní deska, na které jsou uvedena jména studentů, kteří do této školy chodili v letech 1939 – 1945. Tehdy to bylo reálné gymnázium a jedním ze studentů, byl Gustav Schorsch, který se narodil 29. ledna 1918 (ve stejném roce jako vznikla Českosloveská republika) v Hořicích. Narodil se v židovské rodině, soukromého textilního podnikatele, Eugena Schorsche, jako nejmladší ze třech dětí. Gustav Schorsch byl mladý český herec, divadelní režisér a překladatel. Již na reálném gymnáziu založil recitační soubor. Po maturitě v roce 1937 začal studovat filosofii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a současně také i druhý ročník dramatického oddělení Konzervatoře v Praze, kterou dokončil v roce 1940. Režisérovi Karlu Dostálovi asistoval při režírování divadelní hry Faust, kterou uvedlo Národní divadlo v roce 1938.
V červnu roku 1941 byl Gustav Schorsch nucen odejít do internačního pracovního tábora v Lípě u Německého Brodu, kde pracoval jako pomocný dělník. V roce 1942 se na krátký čas vrátil do Prahy, kde navštěvoval tajný filozofický seminář. Scházela se tu skupina přátel, kteří stejně jako on neměli přístup do veřejných podniků a nemohli vystupovat v divadle. Do skupiny patřil mimo jiných také Josef Hlinomaz a Karel Pech. Z tohoto spolku také vzešlo přátelství mého strýce Karla Pecha a Gustava Schorsche.
Když měl Gustav Schorsche odjet v transportu do Terezína, stalo se tak 22. prosince 1942, mu můj strýc nechal ušít v krejčovských dílnách Národního divadla vestu, ve které byla spousta tajných kapes, do kterých mu schoval hroznový cukr, aby měl nějaké živiny. Vestu tenkrát strýc trochu podřel, aby látka nevypadala nová a Gustavovi jí nesebrali.
Není to úplně dokázané, ale z vyprávění svého strýce vím, že Gustav Schorsch se podílel v Terezíně na známé dětské inscenaci divadelní hry „Brundibár“, kde jako malá dívka účinkovala paní Zdenka Fantlová, která byla také židovka. Ze vzpomínek paní Fantlové se kterou jsem se setkala vím, že v tomto strašném období bylo velmi smutné, že inscenace se musela nacvičovat stále dokola, protože některé děti průběžně odjížděly z Terezína do dalších koncentračních táborů. Paní Zdenka Fantlová vyprávěla, že když byla převezena do Osvětimi, stála na rampě, kam na ně házeli oblečení, a na ní byly hozeny fialové šaty o kterých věděla, že patřily přítelkyni Gustava Schorsche – z toho mrazí! Zdenka Fantlová o svém životě v koncentračním táboře napsala knížku, která se jmenuje „Klid je síla, řekl tatínek“. Po válce žila v Londýně, až do loňského roku, kdy ve věku 100 let zemřela. Jezdila po světě a o svém životě vyprávěla studentům. Chtěla, aby se na hrůzy 2. světové války a na holocaust nikdy nezapomnělo.
Gustav Schorsch válku bohužel nepřežil. Z dostupných svědectví je známo, že byl v lednu 1945 zastřelen na marodce při likvidaci pobočného osvětimského tábora Fürstengrube a kavalec s jeho tělem byl zapálen.
Můj strýc Karla Pech, byl herec, režisér, dramaturg a publicista, v roce 1953 patřil mezi pět lidí, kteří zakládali tehdejší Československou televizi. Před lety jsem na jeho památku vytvořila webové stránky kam bych chtěla fotografii pamětní desky ze školy v Drtinově ulici umístit, protože Gustav Schorsch byl nejlepší kamarád mého strýce, často o něm mluvil, vyprávěl, že byl na svůj věk velmi vzdělaný a sečtělý. Ačkoliv zemřel mlád, nežil nadarmo.
Gustav Schorsch. Byl z těch, k nimž nikdo nedovede být zlý. Měl úsměv, který odzbrojoval, jeho pohled, omilostněný cudností, plašil ďábly; chodil průzračným hmotným světem, samo poselství aetherných dálek, ožilá zvěst jiných, lepších světů. Patřil více tam než sem, nemohl dlouho žít na zemi. Ale miloval ji láskou, která posvěcuje tuchou a křísí odumřelou ctnost k novému životu. V jeho přítomnosti se lidé stávali lepšími.

— Karel Dostal

Zapsala:

Radmila Korhoňová, 27. 02. 2023